- Historický význam sv. Anežky Přemyslovny
- Jak vznikal a rostl vztah prof. Piťhy ke sv. Anežce Přemyslovně
- Oslavy osmiset let od narození sv. Anežky Přemyslovny
- Téma „Sv. Anežka Přemyslovna“ při klauzurní práci 3. a 4. ročníku SPŠKS v Hořicích v Podkrkonoší
- Posvěcení 1. sochy v Myštěvsi
- Odhalení sochy sv. Anežky na vinici v Pavlově 6. 7. 2013
- Píseň o svaté Anežce
- O umístění 3. sochy svaté Anežky od Aleny Kubcové
SOCHA ANEŽKY ČESKÉ V PAVLOVĚ
1. Historický význam sv. Anežky Přemyslovny
Sv. Anežka byla dcerou prvního dědičného českého krále Přemysla Otakara I. a Konstancie, dcery uherského krále Ondřeje II. Měla být provdána do Polska, do Rakouska a posléze jí nabídl ruku císař Fridrich Barbarosa. Ona vše odmítla, protože za svého vídeňského pobytu byla uchvácena tehdy novými františkánskými ideály. Vybudovala proti Pražskému hradu dominantní gotický klášter a stala se prvou abatyší. Navázala úzké přátelství se sv. Klárou a postavila se jí po bok v zápase o původní znění řehole, které papež z oprávněných praktických důvodů zakázal. Po desítkách let Po dlouhém vyjednávání byla povolena jen řeholnicím v Assisi a v Praze. Zde musíme připomenout, že v zápase o radikální chudobu oddělila Anežka od kláštera špitál a věnovala mu veškerý majetek. Následně pak ze společenství pečovatelů vytvořila jediný v Čechách založený mužský řád Rytířů s červenou hvězdou. Na papeži vymohla jeho uznání. Jako rádkyně vedla řád k zakládání dalších poboček v menších městech, čímž vznikla třetí nejhustší síť sociální péče v tehdejší Evropě.
Sv. Anežka byla vůdčí postavou českých dějin. Jejím modlitbám bylo přičítáno, že tatarské hordy náhle a ve zmatku odtáhly od Olomouce. Diplomaticky dokonale ukončila tříletou občanskou válku, když ve svém klášteře smířila svého bratra Václava I. s odbojným synovcem Přemyslem. Když jako Přemysl Otakar II. padl v bitvě na Moravském poli a země byla okupována Ottou Braniborským, který uvěznil nezletilého následníka trůnu Václava II., stala se, ač v klauzurovaném klášteře, jediným představitelem rodu a národem byla přijata jako nekorunovaná královna.
Zemřela vysílením a hladem, když svůj poslední krajíc dala odnést zástupům žebráků obklopujícím klášter. Ve vyhrocené situaci okupované Prahy se nikdo neodvážil ji pohřbít, takže ji pochoval františkánský mnich procházející náhodou Prahou v hermeticky uzavřeném klášteře, takřka tajně.
Dva tajně vysvěcení kněží v tzv. „podzemní církvi“, Dr. P. Piťha a Dr. T. Halík iniciovali a připravili program Desetiletí duchovní obrody národa k miléniu sv. Vojtěcha (+ 997). Každý rok byl věnován určitému zaměstnání a měl patrona z českých světců. Prvý rok byl věnován zdravotníkům a proběhl pod patronací blahoslavené Anežky Přemyslovny. Program měl strhující úspěch. Papež Jan Pavel II. pochopil význam pevného vystoupení církve v zemi velmi zakřiknuté a rozhodl se kanonizovat Anežku jako gesto solidarity. Anežka na svatořečení řadu století čekala údajně proto, že nebyl znám její hrob ztracený v době husitské náboženské hrůzovlády. S českou církví se silně solidarizovali významné kulturní i politické postavy a rezistence společnosti stále stoupala. Kanonizace proběhla ve Vatikánu 12. listopadu 1989 těsně před „sametovou revolucí“. Studenti stáli se svíčkami a květinami proti crowdcontrol oddílům. Ty byly vybaveny elektrickými pendreky, neprůstřelnými vestami a pavézami. Byla to nerovná linie. Síla odporu studentů byla po výtce morální a opřená o moudrou statečnost světice, která nečekaně stanula v pozici vrcholného obhájce pravdy a svobody. Lidé opětovně mluvili o síle její duchovní královské pozice. Vzpomínali také na doby vojenských útoků především ze strany Němců. Hlavně za Protektorátu se stala vítěznou posilou. Vyšly dvě významné publikace, sborník Královny, kněžny a velké ženy české a román Františka Křeliny Dcera královská. V době Heydrichiády se týž autor zabýval oběma vypálenými a vyvražděnými vesnicemi ve dvou knihách, Každý svou tíži ponese (Lidice) a Můj otec kapitán (Ležáky). Ve dnech okupace v r. 1968 hned po příjezdu do Prahy obklíčily sovětské tanky celý Anežský klášter a budovu ÚV KSČ, jejíž okna vedoucí do klášterní zahrady byla v pracovně MUDr. Františka Kriegela. Přítomná pětice vůdců „povstání“ byla odvezena do Moskvy. Před klášterem i v ulicích bylo tehdy mnoho Pražanů.
Revoluce nazvaná sametová proběhla bez krveprolití, což bylo přičítáno duchovní přítomnosti sv. Anežky, která se postavila po bok svému dávnému předkovi knížeti svatému Václavovi, který po mučednické smrti byl ihned provolán sv. dědicem země české. V napjatých dnech konce listopadu stála Anežka alespoň v rozhodující Praze národu blíž než ostatní patronové. Bohužel téměř nikdo nepostřehl, že obyvatelé země nepochopili její léta tříbenou ukázněnost a skromnost a rozběhli se do všech možností svobody, která se bez odpovědnosti změní rychle v agresivní hrabivý chaos. Anežka odpověděla tím, že se stáhla do doby svého biologického života a uzavřela do ticha kláštera odkud se zármutkem sleduje, jak je její ubohá země drancována a plundrována. Anežka se stává slabou a pečuje o stále rostoucí počty ubožáků. Děsí se toho, jak se lékaři stali neosobními vůči nemocným, kteří kromě výjimek jsou jen materiál k opravě zbavený člověčenství.
2. Jak vznikal a rostl vztah prof. Piťhy ke sv. Anežce Přemyslovně
Zájem o sv. Anežku vzbudila již v jeho předškolním věku jeho matka, gymnaziální profesorka dějepisu, která studovala u prof. Josefa Pekaře a prof. Josefa Šusty. Po odstoupení Sudet na počátku Protektorátu musely všechny zajištěné ženy ze škol odejít, aby byla místa pro učitele, kteří přišli ze Sudet. Měla tedy čas a vykládala synkovi vzhledem k době velmi zaníceně české dějiny. Při procházce na Letné mu ukazovala polozbořený klášter na protilehlém břehu Vltavy a o Anežce řekla, že to je nejušlechtilejší žena našeho národa.
Nedlouho poté mu při návštěvě katedrály ukazovala hrobky Přemyslovců a mluvila o návratu svobody do země těchto vladařů. Prof. Piťha ve svých vzpomínkách píše o tom, jak zde mlčky složil rytířský slib těmto mužům a jak na něj působily nacistické vlajky, kolem nichž vstupoval do chrámu.
Byla to doba, kdy mu oba rodiče četli pohádky, kde se často mluvilo o slibu krále, že ten, kdo obhájí jeho zemi, dostane půl království a ruku princezninu. U tak malého dítěte se obojí propojilo a když malý Petr usínal, viděl se jako dospělý po boku sv. Anežky.
Byla-li tato doba základní školou, stal se gymnáziem nejstarší fungující pražský salon v rodině Josefa Jungmanna na Jungmannově náměstí, kde slavný národní buditel bydlel a za něhož salon začal fungovat. Jako „gymnazista“ sem s rodiči chodil i vnímavý a nadaný student. Byl pro něho velikou školou. Především sem přicházeli velmi vzdělaní lidé, univerzitní profesoři historici, ale také lékaři a jiní odborníci. Na malé domácí koncerty přišel jednou Ilja Hurník a podruhé Jaroslav Pošta, který ve filharmonii vedl skupinu kontrabasů. Přicházela Dr. Anna Masaryková, atd. atd. Zde se také dospívající Petr vytříbil ve společenském styku. Nejvíc mu daly konverzace s Bernadettou hraběnkou Kinskou. Mnohému se naučil od generála Kukly, jednoho z hrdinů v řadách britské armády.
Pokud jde o sv. Anežku, byla tu hostitelka, dr. Jiřina Joachimová, autorka nejlepší historické studie o této světici. Šlo o poslední obhájenou disertaci v Pekařově semináři. Ani náznakem ji pak nepřekonala suchopárně faktografická kniha prof. Dr. Jaroslava Polce vydaná těsně před Anežčinou kanonizací. Strhující improvizované přednášky Dr. Joachimové nejen v saloně na Jungmannově náměstí, ale také při prohlídce kláštera, kam se dostávala dík svým kolegům pověřeným archeologickými výzkumy a architektům, kteří měli klášter rekonstruovat. To, na co si Petr vzpomínal z dětství a na co se díval před Vltavu z Letné, u toho teď stál s vynikající průvodkyní.
Když byl klášter otevřen veřejnosti a byla tam umístěna část Národní galerie, chodíval tam Dr. Piťha často. Postál u místa, které Anežka označila za místo svého uložení, chvíli přemýšlel a modlil se za vlast a národ v její oratoři, protože běžela léta nesvobody. Pak přešel k místu, kde byla vystavena Myslbekova studie tváře sv. Anežky. Tato pozoruhodná maska měla oči sklopené k zemi, a protože visela asi metr a půl nad divákem, hleděla k němu. Plné rty měly náznak úsměvu. Piťha byl tímto dílem fascinován. Prostor, kde plastika visela, byl malý. Prof. Piťha se přiznal, že toužil vztyčenou rukou přenést políbení z Anežčiných rtů na svá ústa a že se po odchodu z kláštera zastavil a zděsil, když si uvědomil, jak řekl: Já tu ženu miluji. Inu, jak na začátku řečeno: Půl království a ruku princezninu.
3. Oslavy osmiset let od narození sv. Anežky Přemyslovny
Je s podivem, že český episkopát, velmistr řádu Křižovníků s červenou hvězdou, který Anežka založila, Akademie věd, univerzity ani ministerstvo kultury si neuvědomily, že se blíží tak významné výročí. Jako by neokázalá světice žádné oslavy nechtěla. Uvědomil si to ovšem velký ctitel sv. Anežky prof. PhDr. Petr Piťha a na poslední chvíli se bez pověření ujal vedení oslav. V tomto případě se Anežka za akci vehementně postavila.
Je neuvěřitelné, co jeden jediný muž uvedl do pohybu:
- Dosáhl konání velkolepé výstavy v klášteře Na Františku s exponáty z řady evropských zemí.
- Bylo vysazeno sto pamětních lip po celé republice. Vždy šlo o velkou lokální slavnost.
- Inicioval vyhlášení umělecké soutěže na 1. a 2. stupni škol. Napsal pro ni stručný, velmi čtivý příběh Anežčina života, který měly děti ilustrovat a dosáhl, že ministerstvo školství brožurku vydalo a obstaralo bezplatně pro každou školní třídu. Publikace vyšla v Nakl. Poustevník. Výstavu vítězných prací dohodl se svým přítelem prof. Milanem Knížákem, tehdy ředitelem Národní galerie, přímo v Anežčině klášteře. Výstava dále putovala na mnoho míst.
- Dohodl několik vědeckých konferencí, jichž se zúčastnily desítky zahraničních delegátů.
- Zařídil a ideově navrhl vydání pamětních medailí. Vydala je Alena Šimková–Numismatikus.
- Inicioval putování ostatků světice po františkánských klášterech v celé republice.
- Založil tradici čtyř poutí ve dnech Anežčina narození, obláčky, blahořečení a založení řádu Křižovníků s červenou hvězdou.
- Dohodl s ředitelem Střední kamenické a sochařské školy v Hořicích ing. Josefem Moravcem, že klauzurní práce 3. a 4. ročníku proběhne na téma Anežka Přemyslovna. Výkony studentů bylo možno realizovat v kameni. Následně bylo na veřejných místech po celé republice odhaleno 14 soch (některé se opakovaly). U každé promluvil a připravil žehnací modlitbu pro některého z biskupů. O sochách viz oddíl 4.
- Podle jiné drobné Piťhovy publikace nazvané O lásce a službě sv. Anežky Přemyslovny (vydalo Nakl. Poustevník) se na několika školách konala představení, s nimiž pak žáci či studenti navštěvovali pohostinsky různé ústavy, domovy důchodců, okresní nebo ochotnická divadla. Zvlášť působivá byla letní představení pod širým nebem na hradě Lokti, přímo na místě jednoho z aktů. Druhým mimořádným představením bylo vystoupení na Střední pedagogické a střední zdravotnické škole Sv. Anežky České v Odrách. Zdejší situace byla odlišná proto, že zde pracuje profesionální choreografka, která trvale vede studentský kroužek. Představení bylo nahráno a vydáno na CD. Tak se mohlo rozsáhle dostat k divákům.
K oslavám byla dodatečně vydána krásně graficky upravená kniha Pocta sv. Anežce Přemyslovně. Kniha obsahuje všechna vystoupení prof. Piťhy v jubilejním roce. Vyšla v Nakladatelství Poustevník.
4. Téma „Sv. Anežka Přemyslovna“ při klauzurní práci 3. a 4. ročníku SPŠKS v Hořicích v Podkrkonoší
Střední průmyslová škola kamenická a sochařská v Hořicích v Podkrkonoší (dnes Střední uměleckoprůmyslová škola sochařská a kamenická) je škola s dlouho tradicí. Byla založena již za Rakousko-Uherska v r. 1883. Vystudovaly zde desítky slavných sochařů jako Jan Štursa, Ladislav Kofránek, Quido Kocián, Bohumil Kafka, Břetislav Benda, Vladimír Preclík, Kurt Gebauer, Jan Sucharda a další. Rovněž zde působili jako pedagogové bývalí studenti, kteří se sem po absolvování Akademie vrátili. Bez povšimnutí nelze nechat unikátní sbírku předloh fasádních prvků, které škola vytvářela pro reprezentační budovy, divadla, radnice, muzea, panteony, banky a šlechtická sídla po celé Evropě, ale např. i v Turecku. Podle vzorníku jsou dodnes vyráběny při rekonstrukcích památkově chráněných objektů.
Po zdařilé výtvarné soutěži základních škol (viz Odd. 2) rozhodl se prof. Piťha iniciovat soutěž středních výtvarných škol. Zde však tvrdě narazil. Po poradě s Ing. J. Moravcem, ředitelem hořické školy, nejel na celostátní setkání ředitelů středních výtvarných škol sám a přenechal návrh uspořádání soutěže jemu. Důvodem byla nechuť řady ředitelů k bývalému ministru školství, který jim v něčem nevyhověl, přestože věděli, že jim vyhovět nemohl. Poté, co ing. Moravec návrh přednesl, ho nikdo nepřijal a vše korunoval ředitel církevní školy, která v názvu má sv. Anežky České, když řekl, že sv. Anežka je nevhodné téma, protože nikoho nezajímá a mladé lidi už teprve ne.
Tím bylo rozhodnuto. Ředitel Moravec, i když je to výbušný muž, se na místě nepohádal, ale okamžitě odešel. Byl rozhodnut vyřešit věc jinak a oznámil prof. Piťhovi, že jako téma klauzurních prací na své škole zadá sv. Anežku Přemyslovnu. Musel to tvrdě rozkázat, protože profesoři, kteří klauzury vedli, unisono říkali, že je to těžké i pro vyzrálého akademického sochaře. Nicméně ing. Moravec koupil pro každého učitele i studenta Anežčin životopis použitý při soutěži základních škol. Nařídil, aby si to náležitě prostudovali jako přípravu na Piťhovu přednášku, která se bude konat dva dny před zahájením klauzur. Úkolem prof. Piťhy bylo inspirovat je a zodpovědět jejich otázky.
Pan ředitel upozornil přednášejícího včas, že studenti jsou oblečeni co nejdivočeji a mají zcela chuligánské účesy. Rovněž řekl, že většina z nich bere drogy a někdy se i stane, že je neutěšené rodinné vztahy doženou k sebevraždě. I když prof. Piťha čekal hodně, byl pohledem do posluchárny konsternován. Naopak ale byl překvapen pozorností studentů a ještě více jejich dotazy. Ty byly pečlivě zformulované. Pokud šlo o reálie, byly neobyčejně věcné. Daleko zajímavější byly otázky ideové, které odhalily citlivost a hluboké uvažování účastníků. Byli tím překvapeni i členové sboru. Beseda se hodně protáhla a musela být násilně ukončena.
Dva dny po zahájení prací volal ředitel Moravec prof. Piťhovi, že výkony studentů jsou podstatně lepší než jindy, což přičítají tomu, že studenti čelí obtížnému úkolu na rozdíl od stále se opakujících návrhů ozdob na vnější schodiště a fontán do zahrad zbohatlíků bez jakéhokoli vkusu.
Na vyhodnocení prací přijela státní komise a byli pozváni jednak okolní majitelé kamenolomů, jednak různí starostové a ředitelé pracovišť, zvláště takových, která měla vztah k tématu. Každý student představil svůj návrh, vysvětlil, proč je takový, jaký je, vysvětlil jeho ideu a symboliku. Následovala všeobecná debata, ve které bylo rozhodnuto, které návrhy by mohly být realizovány v kameni. Ihned se přihlásili zájemci o sochy a dárci kamene. Jak už jsme řekli v Odd. 2, bylo postaveno 14 soch (některé se opakují), a to v Myštěvsi u Nového Bydžova, v Senátu Parlamentu ČR, v Bystrém u Poličky, v Červeném Kostelci, v Lázních Bělohrad, v nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze, v senátní kanceláři paní Miluše Horské, v Hartmanicích u Svitav, v Městské nemocnici v Hořicích, v Chrudimi, v Bítovanech, v klášteře sester Premonstrátek v Doksanech, v Cisterciátském opatství v Novém Dvoře, v Pavlově a busta sv. Anežky byla posvěcena v Arcibiskupském paláci v Praze.
5. Posvěcení 1. sochy v Myštěvsi
První socha dostala své místo tak, že je určila sv. Anežka sama. Snaha získat vhodné místo, kde by socha byla v místě, kudy chodí hodně lidí, byla v Praze marná a obdobně to dopadlo i v Hradci Králové. Proto se rodina Piťhů rozhodla postavit ji na svém pozemku. Místo nebylo ideální, ale ideově dobré. Stojí u silnice mezi Novým Bydžovem a Hořicemi v Podkrkonoší u odbočky vedoucí do zámeckého parku, koupeného jako místo zcela tiché v krásném prostředí, ne příliš daleko od Prahy. Rodina prof. MUDr. Václava Piťhy, zakladatele moderní gynekologie u nás, hledala místo, kde by měl naprostý klid po operačním zranění skalpelem, které mu přineslo vážné vleklé následky. Malý zámeček měl také několik pokojů, které byly vybaveny jako skvělé pracovny.
Zámek prodával velký starožitník, Holanďan Gaston van Malman, židovský šlechtic, což v tolerantním Holandsku bylo možné. Měl několik galerií v Paříži, velkých německých městech, ve Vídni, Budapešti a Krakowě. Měl také určitě tři, ale spíš pět lodí, které přivážely vyhledávané starožitnosti z Dálného Východu. Ve zámku, který si postavil, se obklopil skvělou sbírkou uměleckých předmětů, z nichž většina měla nepatrnou vadu, která je vyřadila z muzeální kvality a byly proto neprodejné. Často šlo o vady, které byly na skrytých místech nebo viditelné jen se silnou lupou. Nadto je majitel v jednotlivých pokojích umístil s nedostižným vkusem. Nákup zámku byl neobyčejně snadný, Malman se dostal do krátkodobé finanční nesnáze, a proto musel prodávat rychle. Tolik k historii místa, kde stojí první socha Anežčina.
Sochu posvětil arcibiskup pražský Mons. Dominik Duka OP. Tehdy nový hradecký biskup Mons. Jan Vokál se v den slavnosti vracel z Říma a omluvil se. Posvěcení proběhlo tak, že nejprve promluvil prof. Piťha o významu sv. Anežky. Následovala modlitba, kterou připravil a kterou četl arcibiskup Duka. Sochu spolu s ním požehnali generální vikář královéhradecké diecéze Mons. Josef Socha, opat želivského kláštera a opat augustiniánského kláštera ze Starého Brna. Po skončení obřadu představil ředitel Moravec autorku sochy studentku Alenu Kubcovou a vedoucí její práce akad. sochařku prof. Dagmar Štěpánkovou-Černou.
Druhou částí slavnosti bylo odhalení desky biskupům, kteří byli v zámku (tehdy již zabraném komunistickým režimem) v letech 1953-57 internováni. Šlo o pražského arcibiskupa Josefa Berana, budějovického biskupa Václava Hloucha, brněnského biskupa Karla Skoupého a rožňavského biskupa Róberta Pobožného. Desky byly umístěny u hlavního vchodu do zámku.
Prof. Piťha pozval na slavnost osobním dopisem všechny politické činitele, kteří v době slavnosti zastávali funkce těch, kdo je zastávali v době represe a měli jakýkoli vztah k myštěveskému uvěznění biskupů. V dopise jim oznámil, že jediným řečníkem bude on sám a pak ještě jeden člověk, což bude nemalé překvapení. Oslovení se ozvali všichni, dvě třetiny z nich potvrdily účast, ostatní se s uznáním omluvili. Jinak formulovaným dopisem byl pozván také prezident Václav Klaus, kterému by nebylo možné slovo odepřít. Ten se však telefonicky omluvil, protože se měl účastnit summitu Vyšegrádské čtyřky. Zeptal se však, co by mohl pro akci udělat a prof. Piťha navrhl, že by mohl poslat čestnou stráž hradní posádky. To se stalo a přijeli i posádkoví trubači. Protože byli pozváni i ředitelé věznic, přijela také čestná stráž Vězeňské služby.
Protože jedním z internovaných byl slovenský biskup, byl z diplomatického důvodu pozván především velvyslanec Slovenské republiky. Dále papežský nuncius a další, kteří měli k dané slavnosti vztah.
Na druhé straně byli pozváni ti, kdo v současnosti stáli na místech tehdy pronásledovaných lidí v čele s farářem z Číhošti a opaty internačních klášterů. Dále byli pozváni akademičtí hodnostáři v čele s rektorem Karlovy Univerzity, přední vědečtí pracovníci a umělci a konečně česká a slovenská aristokracie.
Prof. Piťha přednesl ve dvou částech precizně formulovanou řeč. Prvá část pojednala o míru a válce, druhá o nejasné hranici mezi soupeřícími stranami a o zcela konkrétní podobě zločinců a jejich osobní zodpovědnosti za spáchané činy. Mezi obě části byl vložen rozhovor s řeholní sestrou S.M. Zdislavou Benešovou. Šlo o jednu ze sester, které zde byly internovány, aby se staraly o vězněné biskupy. Sestra Zdislava byla poslední žijící z internovaných. Je s podivem, že se s prof. Piťhou znali už 20 let, ale o vztahu k myštěveskému zámku se prof. Piťha dozvěděl až těsně před slavností. Sestra Zdislava byla vážně nemocná a prof. Piťha se neodvážil ji sám pozvat. Požádal tedy její představenou, aby se zmínila o možné přítomnosti na slavnosti. Sestra Zdislava prý ožila a dokonce vstala z lůžka a sedla si vedle ní. V den slavnosti přijela a byla nadšená tím, že konečně vidí, kde pobývala. Tehdy ji totiž přivezli se zavázanýma očima, vystoupila do dřevěné, 4 metry vysoké ohrady před kterou byl drátěný plot a mezi ním a bedněním pobíhali dva psi. Okna místností, kde bydleli, byla zabedněná, ale podařilo se jim vylomit jeden suk tak šikovně, že se dal zase vložit na místo. Tímto otvorem viděli ovšem málo, jako klíčovou dírkou. Nicméně se dozvěděli, kde jsou, protože tam dojížděl valník s nápisem JZD Myštěves. Kde leží Myštěves ovšem nevěděli.
Sestra Zdislava bezpečně identifikovala místnosti, ve kterých kdo bydlel. Arcibiskup Beran spal v ložnici, kde jako dítě spal prof. Piťha, a podle svědectví sestry se denně večer modlil, aby jeho arcidiecéze měla vždy dost statečných kněží. V roce 1969 byl prof. Piťha tajně vysvěcen v Holandsku a 20 let žil v ilegalitě. K tomu je třeba ještě říct jedno. Asi deset dnů před svým zadržením arcibiskup biřmoval v malém kostelíku sv. Gottharda v Praze-Bubenči. Biřmovanců bylo velice mnoho, protože biřmování mohlo být poslední. Desetiletý Petr měl kmotru. Místní kněz ho představil, ale za Petrem stála žena, což je krajně nezvyklé. Arcibiskup se oprávněně domníval, že je vše popleteno. Biřmovancům bylo při přípravě řečeno, že dostanou symbolický políček, spíše takové pohlazení. Nervózní Beran, člověk velmi vznětlivý, dal ve vzteku Petrovi takovou facku, že biřmovanému ulítla hlava stranou a málem, že se nesvalil.
Aby se do myštěveského ohniska slilo opravdu všechno, byla před arcibiskupovou ložnicí kaple, která sloužila také jako Beranova pracovna. V ní arcibiskup psal životopis sv. Anežky Přemyslovny, který se měl stát jedním z pilířů pro její kanonizaci.
Celá myštěveská slavnost byla ukončena původní československou hymnou. Následovalo pohoštění, které kromě venku grilovaných buřtů a piva pro lidi z okolních vesnic nabídlo jen pokrmy, které se vařily v Anežčině klášteře, a také ty, které měla ráda jako dítě.
6. Odhalení sochy sv. Anežky na vinici v Pavlově 6. 7. 2013
Dr. Pavel Müller poté, co ukončil svou práci u letecké záchranky, se rozhodl založit v Pavlově vinice a později i vinařství. Protože se seznámil se sochou sv. Anežky v Myštěvsi, rozhodl se postavit její duplikát v Pavlově. Nejlepším místem pro sochu byla horní hrana svažité vinice mezi Klentnicí a Pavlovem. Socha se dívá přes silnici směrem k troskám Dívčího hradu. Projíždí-li někdo z Pavlova, uvidí ji na vrcholu stoupání tváří v tvář. Jede-li opačným směrem, vynoří se mu za vrcholem stoupání, a to zezadu. Hlavně ji nemohou bez povšimnutí minout cyklisté, kterých tam od jara do zimy projede velmi mnoho a většinou se u sochy zastaví. Automobilistů tam projede o dost méně, ale i ti si sochu často jdou prohlédnout.
Sochu přijel posvětit při návratu z Národní pouti na Velehradě Dominik kardinál Duka, OP. Doprovázel ho prof. Piťha a uvítali ho místní kněží. Posvěcení proběhlo obvyklým způsobem. Promluvu (přivítání sochy) přednesl prof. Piťha. Žehnací modlitbu četl pan kardinál. Mezi oběma částmi byla přečtena literární vložka. Na závěr zazněl svatováclavský chorál a státní hymna. Po uzavření slavnosti bylo podáváno malé pohoštění, při němž zpíval sbor a hrála cimbálová muzika. Účastníci postupně přešli do zahradní restaurace hotelu Pavlov, kde zábava a zpěv pokračovaly pod nebem plným hvězd až přes půlnoc. Od těch dob se odvíjí tradice „Zpívání u Anežky“, které se každoročně koná.
Přijetí sochy pavlovskými občany vícenásobně překročilo přijetí ostatních soch. Socha a s ní pochopitelně i znázorněná světice vešla do života Pavlova. Projevilo se to mnoha způsoby. U sochy se každé ráno objevovaly čerstvé květiny. Nikdo nevěděl, kdo je tam klade. Ať je tam kladl kdokoli, dělo se něco takového jen v Pavlově.
Také vědomí o přímé souvislosti sv. Anežky a 17. listopadu 1989 se vyvíjelo jinak. V Pavlově se totiž rychle ustálilo konat tou dobou procesí od kostela k soše na vinici. Toho se zúčastňují mnozí, ne-li všichni, pavlovští. Je zcela běžné, že při střídání kultur, náboženství, režimů dostávají zavedené slavnosti novou ideovou náplň. U nás má neobyčejně dlouhou tradici podzimní lampionový průvod. Komunistický večer svátku VŘSR se proměnil v mnoha obcích ve svátek porážky tohoto režimu. Jenže s přerušením II. světové války se konal předtím v den vzniku samostatného státu vpředvečer 28. října. S významem čistě náboženským se se světly chodilo 1. nebo 2. listopadu na hřbitovy bůhví odkdy. Tyto podzimní slavnosti byly milovány dětmi a nostalgicky lidmi vysokého věku. Je proto pravděpodobné, že nově vzniklé procesí v Pavlově bude mít pevný kořínek.
Životnost „sv. Anežky na vinici“, což je vznikající oficiální označení, projevila se zvláštní příhodou. Na podzim jednoho roku projížděla kolem ní dvojice cyklistů z Plzně. Po Vánocích napsali majiteli sochy Dr. Müllerovi a obecnímu úřadu žádost, aby u sochy mohli mít civilní svatbu, která pak kolem svátku světice skutečně proběhla.
Jsou však známy i závaznější duchovní události. Jedna vážně nemocná studentka se obávala jít na vysokou školu. Jmenovala se Anežka, protože to po Sametové revoluci bylo dost běžné jméno. Toto na první pohled nemocné slabé dítě se náhodně v doprovodu své matky setkalo s prof. Piťhou. Využily příležitosti a předložily mu svůj problém, protože je to vyzrálý pedagogický odborník. Mluvilo se obecně o studiu. Proto se dotazovaný nakonec zeptal, o jaký obor by se Anežka zajímala. Dozvěděl se, že ošetřovatelství nebo medicínu. Prof. Piťha, který byl až do té chvíle na vážkách, se usmál a řekl: „Anežko, jděte studovat, velká Přemyslovna se postará.“ Anežka byla přijata, její objektivní stav se stabilizoval a psychický stav se zlepšil zřetelně. Po druhém ročníku studia došlo u Anežky k významnému a objektivně měřitelnému zlepšení zdravotního stavu. Její studijní výsledky jsou stále lepší a lepší.
Nejvýznamnější případ nastal ihned při posvěcení sochy. Na slavnost přišla z Mikulova starší paní se svou dospělou, již několik let provdanou dcerou, která přes velkou péči lékařů nemohla otěhotnět. Zda a kdo se s touto strastí na sv. Anežku obrátil, není známo. Jisté je, že jmenovaná žena zakrátko otěhotněla. Rok po svěcení přišly opět a šťastná maminka měla v náručí maličkou Anežku. Dnes už tu patrně pobíhá a zpívá devítiletá.
Uvedené skutečnosti vedou více lidí k myšlence hledat další podobné případy a při pozitivním výsledku o nich podat zprávu a dát tím možnost vzniku poutního místa. Přemyslovská světice jistě ráda pomůže, protože pomáhala vždy každému, kdo byl v tísni.
7. Píseň o svaté Anežce
Asi čtyři roky před 2. světovou válkou napsal jeden ze dvou největších katolických básníků novověku Jan Zahradníček sbírku s názvem Korouhve, v níž seřadil básně jako prapory při pouti k národním patronům. Byla tam také korouhev sv. Anežky.
Jan Zahradníček jako malý chlapec spadl ze seníku na statku svého otce v Mastníku u Třebíče. Zůstal naživu, ale byl celoživotně tělesně poškozen, zůstal slabý a byl nízkého vzrůstu. Otec, který ho miloval, vynaložil na jeho léčení tolik peněz, že o statek přišel. Jenže pro hluboce věřící rodiče byl zachráněný život dítěte jeho druhým narozením a péče o něho trvalým výrazem vděčnosti Bohu. Bůh na přímluvu Panny Marie a sv. Jana odpověděl tím, že k záchraně chlapci přidal úžasný básnický talent, který se projevil již v dětství. Tak by mluvila zcela fakticky podložená legenda.
Z pohledu moderní společnosti by vše vypadalo jinak. Rozjívený chlapec se málem zabil pádem z výšky. Bohatí rodiče vynaložili vše na jeho léčení. Nadaný hoch, který se mohl jen s potížemi pohybovat, bedlivě pozoroval okolí a všímal si i drobných rozdílů, které stále lépe popisoval.
Zchudlá rodina žila dál prací a s procítěnou vděčností Bohu. Jan dorostl, oženil se a měl děti. Brzo se stal uznávaným básníkem, což se mu stalo osudným. Byl pronásledován oběma totalitami, které zažil. Pozoruhodné je, že byl Němci odsuzován za emfaticky vlasteneckou báseň o sv. Prokopovi méně než českými komunisty. Komunistický režim zahájil okamžitě po uchopení moci, a to již druhý den, dávno předem připravenou širokou a krvavě krutou represi vůči všem, kdo by se mohli stát hlavou odporu. Vedle důstojníků, představitelů polovojenské tělocvičné organizace Sokol, politiků, vysokého kléru, považovali za zvlášť nebezpečné básníky a spisovatele. Věděli dobře, že jejich hlas má v dané situaci význam prorocký. Byli zatýkáni, odsouzeni na desítky let a jejich knihy spáleny a prohlášeny za prohibita. Mezi odsouzenými byl i Jan Zahradníček. Dík spoluvězňům tento fyzicky slabý vězeň přežíval. Úlevy neměl žádné.
Mimořádně tragická byla pro něho zpráva, že dvě jeho dcerky zemřely na otravu houbami. Žádost o povolení účasti na pohřbu byla zamítnuta. Do hry však vstoupil Vítězslav Nezval, který navštívil všemocného prezidenta Antonína Zápotockého, který Zahradníčkovi povolil čtrnáctidenní přerušení trestu. Stačilo to k útěše, kterou přinesl, a k početí zdravého děvčátka. Jak to tehdy chodilo, byl později amnestován, ale po necelém roce v kruhu rodiny zemřel.
Po převratu došlo i v rodině Zahradníčkových k velkým změnám. Shodami událostí vyslovil Dominik kardinál Duka, OP přání, aby Zahradníčkova báseň byla zhudebněna. To udělal skladatel a varhaník Zdeněk Pololáník. Rozhodl se pro čtyřhlas a dílo je možno zpívat i v různě velkém sboru v doprovodu varhan. Píseň byla již vícekrát úspěšně provedena.
Jiná shoda náhod vedla k tomu, že syn básníka, ing. Jan Jakub Zahradníček, člen Senátu Parlamentu ČR se zúčastnil vysázení vinice, u níž stojíte a byl přítomen odhalení této sochy. Větší zajímavostí však je, že z místa, kde jste, je v dálce, ale zcela jasně, vidět palouk, na kterém se sešli moravští katoličtí intelektuálové na den sv. Václava v roce 1948, kde StB získala veškerou fotodokumentaci, podle které byli účastníci, mezi nimiž nechyběl básník Jan Zahradníček, pozatýkáni.
8. O umístění 3. sochy svaté Anežky od Aleny Kubcové
Daleko nejdůležitějšího umístění dosáhla socha sv. Anežky od Aleny Kubcové, a to ve Vatikánu. Tato socha byla Českou republikou darována v Roce milosrdenství 2016 papeži Františkovi a předal ji ministr kultury Daniel Herman dne 10. 9. 2016. K této příležitosti byla vyražena ve stříbře a bronzu pamětní medaile (Alena Šimková-Numismatikus). Socha byla postavena do kaple patronů Evropy v bazilice sv. Petra nedaleko hrobu Josefa kardinála Berana ještě v době před jeho translací do Prahy.
Tuto akci iniciovala místopředsedkyně Senátu Parlamentu ČR Miluše Horská. Tato paní se velmi aktivně podílela na oslavách osmistého výročí narození sv. Anežky, např. tím, že docílila postavení Anežčiny sochy v areálu budovy Senátu. Sama při otevření své pracovny v Pardubicích požádala o posvěcení drobné sochy sv. Anežky prof. Piťhu. Plastika stála na dominantním místě proti jejímu pracovnímu stolu. Paní senátorka často říkala, že s ní konzultuje skoro všechno.
Protože jako uznávaná ředitelka školy pro postižené děti měla mnohé styky s ředitelem hořické střední školy kamenické a sochařské Ing. Moravcem, snadno dohodla spolupráci. Dík své funkci získala podporu ministerstva kultury a cenné záštity. Vážným problémem jako vždy bylo sehnání peněz. Malou část daly státní instituce, které byly vstřícné, ale nemohly mnoho, neboť tuto akci neměly v rozpočtu. Je tedy možno říct, že celou akci financoval Dr. Pavel Müller.
Nastala obtížná doba diplomatických jednání. Poté, co papež František dar přijal, což bylo zdlouhavé jen kvůli složitému protokolu, začala jednání opravdu náročná a hrozilo ztroskotání nebo dlouhý odklad. Ve hře byly ČR, Itálie a Vatikán, ale mnohé bylo třeba vyřešit také se zeměmi tranzitními. Zde mnoho vykonal český velvyslanec ve Vatikánu JUDr. Pavel Vošalík velmi dobře znalý poměrů ve Vatikánu. Zato velké potíže nadělal historický poradce paní senátorky Horské, doc. Dr. Jaroslav Šebek, pracovník Historického ústavu České Akademie věd. Nicméně se organizátoři nakonec dostali k otázce sestavení české delegace.
Tam však došlo k závažným, a navíc záměrným chybám, které vedly k velkým zklamáním a hořkostem. Paní senátorka Miluše Horská totiž do státního speciálu vzala sbor ze své pardubické školy, avšak nepozvala ani autorku sochy ani studenty, kteří sochu pomohli vysekat. Rovněž nepozvaný Dr. Müller jim tedy zaplatil letenky a ubytování v Římě. Když se s nimi pak dostavil na naše zastupitelství ve Vatikánu a žádal o propustky a místenky pro studenty, byl odmítnut, přestože o ně žádal včas ještě před odletem z Prahy. Teprve ráno přišla zpráva, že budou připojeni k delegaci.
Na slavnosti stál pardubický sbor pod papežským podiem a papež František se před zpěváky fotografoval s Miluší Horskou. Pak procházel kolem náměstí a podával ruku lidem. Přítomní studenti stáli až v druhé řadě, kam nedosáhl. Český průvodce mu je nepředstavil. Prof. Piťha odmítl do Vatikánu jet a zdůvodnil to tím, že nejde o důstojný doprovod světice, ale o sebepředvedení ješitných kariéristů, resp. o získání potřebné fotografie. Na upozornění, že to bude ostuda, odpověděl, že bude, ale z cizinců to nikdo nepozná a doma se o tom nebude mluvit.
Výsledkem akce však je, že socha stojí v blízkosti hrobky kardinála Berana a ostatků sv. Václava, a to je významné pro náš národ. Vše ostatní je trapný obal, který delegace odvezla domů.
Převoz sochy, která se dost snadno může zlomit, byl svěřen velmi zkušeným. Ukázalo se, že to nebyli jen dobří technici, ale i lidé citliví k symbolice akce. Sami navrhli, aby se nová socha se svou zemí rozloučila u svatoanežské sochy v Pavlově, přestože to prodloužilo původně naplánovanou trasu. Zastávku nad Pavlovem navíc naplánovali na svátek sv. Václava, což je den České státnosti.
